Znak obce

 Navrh_znaku_obce_c-2Stříbrno-modře polcený štít. Vpravo kosmo střela s černým šípištěm, modrým hrotem a červeným opeřením, vlevo volně zlatý býčí roh postrkaný třemi stříbrnými lipovými listy.

Dvě pole polceného štítu se shodují s počtem místních částí obce. Drahonice zastupuje střela z erbu vladyků z Drahonic a roh s lístky vladyky z Humprechtic. Stříbrno-modré polcení má oporu v rodových barvách knížat ze Schwarzenbergu, posledních vlastníků obou částí obce.

Z historie obce
Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirující.

     Obec se skládá ze dvou místních částí – Albrechtice a Drahonice. První zmínka v písemných historických pramenech je pro obě části obce společná a pochází z jediné listiny. Král Václav I. vydal dne 6. dubna 1253 v Praze listinu pro špitál sv. Františka při kostele sv. Petra v Praze,

jejíž prostřednictvím a se souhlasem královy matky Konstancie, sestry Anežky, bratra Přemysla, markraběte moravského a svého syna Přemysla, vévody rakouského a markraběte moravského, konfirmoval držení kostelů, statků a řady jmenovitých donací a darů. Je zde zaznamenán dar vsí Humprechtice, Drahonice, Zadivojice, Věkovice a Dunovice, které špitálu daroval šlechtic Bedřich, maršálek Václavovy manželky, královny Kunhuty (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars I., Pragae 1885, No. 1323, pag. 609 – 611; dále jen RBM). Původní jméno dnešních Alberchtic bylo Humprechtice.

První zmínka o Albrechticích a Drahonicích je v písemných historických pramenech bez pochybností učiněna v roce 1253. Je samozřejmé, že obě části nepochybně existovaly dávno před uvedeným mezním datem. Zdrojem pro tvrzení, že Drahonice se připomínají už v roce 1240, je nekorektní konstatování Augusta Sedláčka v jeho historickém místopisu, kde v hesle Drahonice interpretuje výše uvedenou listinu krále Václava I. takto: „Drahonice (původně Drahonici), ves u Vodňan, někdy s tvrzí, již daroval Bedřich, maršálek králové (asi r. 1240) křížovníkům s červenou hvězdou“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v. [1909], s. 163). Zcela neurčité tvrzení „asi r. 1240“ není možné opřít o jakýkoliv pramen. Jde o Sedláčkovu subjektivní dedukci, kterou lze dát do souvislostí s nezpochybnitelnými údaji – řád vznikl bulou papeže Řehoře IX., vydanou dne 14. 4. 1237 a královna Kunhuta, jejímž maršálkem byl Bedřich, zemřela dne 13. 9. 1248. Pomyslně kterýkoliv den mezi uvedenými dvěma daty, tedy v rozpětí jedenácti let, mohl maršálek Bedřich učinit své darování. Jistě by bylo možné posouvat se v čase dál a mít takové posouvání za „oprávněné“, ale takové „ohýbání“ historie je nekorektní. V písemných historických pramenech se Bedřich, maršálek králové, vedle uvedené listiny z roku 1253, připomíná pouze jednou, jako svědek (Fridricus marsalcus regine) v listině krále Václava I. ze dne 29. 3. 1234, kterou král osvobozuje Reinharda Černého (Niger), pražského měšťana a jeho děti od všech městských daní (Codex diplomaticus et epistolarius Regni Bohemiae, Tomi III, Fasciculus primus, Pragae 1942, No. 64, pag. 67 – 68). Z této zmínky nelze nic dovozovat o Bedřichových majetkových poměrech. Máme pouze jedinou jistotu, že zmíněnou funkci na královnině dvoře zastával už v roce 1234. O tom kdy zemřel, stejně jako o tom, kdo byl jeho nástupcem v úřadu maršálka královny, prameny mlčí. Lze spekulovat o tom, zda uvedené vsi nebyly jeho výsluhou a jejich darování křížovníkům výsledkem nemožnosti naložit s nimi jiným způsobem, např. odkázat potomkům. Ze znění zachovaných listin nelze ani spekulovat o možném rodovém původu maršálka Bedřicha.

Křížovníci s červenou hvězdou nebyli vlastníky Drahonic dlouho. Král Přemysl Otakar II. listinou vydanou v Praze dne 12. 4. 1254 jim Drahonice odebral a postoupil je královskému městu Písku. Jak v Drahonicích, tak i v Humprechticích jsou ve 14. století připomínáni vlastnící z řad šlechty. V Drahonicích to byl Ctibor z Drahonic zmiňovaný v roce 1317 společně se svými bratry Rynardem, Přibyslavem a Tobiášem (Reliquiae tabullarum terrae regni Bohemiae, Anno MDXLI igne consumptarum, Tomus I., Pragae 1870, s. 42, No 148). V roce 1398 daroval dominikánskému klášteru v Písku plat dvou kop pojištěných na Borečnici Mikuláš z Humprechtic (Sedláček August, Hrady, zámky a tvrze Království českého, VII, Praha 1890, s. 259; dále jen Sedláček, Hrady). V obou místech byly postaveny tvrze. V Drahonicích byli staviteli bratři Jaroš a Racek ze Štěkně, kteří ves koupili v roce 1374 od Jana z Drahonic. Jejich potomci užívali přídomek z Drahonic. Kdo stavěl tvrz v Humprechticích není známo.

V roce 1502 držel Humprechtice Purkart Arnošt z Kestřan, pak v roce 1517 Ctibor z Kestřan a v roce 1534 jeho bratr Bohuněk z Kestřan. Humprechtická tvrz byla opuštěna po té, co její vlastníci upřednostnili tvrz Údraž u Chřešťovic. V 16. století byly Humprechtice připojeny k Drahonicím.

Vladykové z Drahonic a potomci bratrů Jaroše a Racka ze Štěkně, drželi tvrz a ves Drahonice až do roku 1508, kdy statek prodal Václav Adam z Drahonic nejvyššímu purkrabí Království českého Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu. Nákladný život Zdeňka Lva z Rožmitálu, způsobený i neplacením jeho pohledávek samotným králem, ho nutil k hledání dalších a dalších finančních zdrojů prodejem či zastavováním jeho majetku. Tak došlo i na Drahonice, které v roce 1534 zastavil Václavovi Švihovcovi ze Švihova za 2 500 kop grošů pražských. Vklad do Desek zemských z 10. 12. uvedeného roku popisuje rozsah zastaveného panství: „…tvrz, dvůr a ves Drahonice, vsi Pivkovice, Dunovice a Kuřímany, dvůr kmecí ve Skočici, v Humňanech dvůr poplužní v plat vysazený, Chrast dvůr kmecí, dvory tvrz pustou a v Bílště 2 člověky s podacím…“ (Sedláček, Hrady, VII, 1890, s. 248 - 249). Zdeněk Lev z Rožmitálu drahonickou zástavu nevyplatil a statek zůstal Václavovi Švihovci.  Jeho manželka Kateřina Salavová z Lípy jako dědička Drahonic koupila od Adama Lva z Rožmitálu v roce 1536 dědická práva. Vdala se podruhé za Racka z Běšin a zemřela v roce 1571.

Drahonice dědili vnuci Kateřiny Salavové z Běšin Hynek, Vladislav, Mikuláš a Oldřich Radkovcové z Mirovic. Nakonec držel Drahonice Oldřich, který po sobě zanechal hodně dluhů. V roce 1614 byl zadlužený statek komisí zemského soudu prodán vdově po Oldřichovi, Saloméně Žákavcové ze Žákavy. Dle zápisu zemských komisařů zahrnovalo panství Drahonice následující: „…tvrz Drahonice dobře od kamene vystavěná se dvorem a pivovarem, ves, ves Albrechtice se dvorem a ovčínem, vsi Pikovice, Blský s podacím, Dunovice, Chrast, ovčín ve Dvořích, mlýny pod Blským a Kunšovský, drahně lesů černých a živých, něco chmelnic a jiné pozemky“ (Sedláček, Hrady, VII, 1890, s. 249). Po ní dědili synové Mikuláš Diviš a Jan Jindřich Radkovcové z Mirovic. Nakonec panství Drahonice držel Mikuláš Diviš (+ 1661), který se oženil s Eufemií Františkou Vratislavovou z Mitrovic (+ 1668). Jejich dcera Kateřina Konstancie vše dědila a vdala se za Ferdinanda Františka Leopolda z Vrtby. Její synové František Karel a František Arnošt z Vrtby prodali v roce 1700 panství Drahonice Ferdinandovi knížeti ze Schwarzenbergu. Ten získaný majetek připojil k panství Protivín. Panství Drahonice tehdy zahrnovalo: „…zámek Drahonice se dvorem, pivovarem a ves, dvůr Humňany s ovčínem, dvůr Zvrbovský u Heřmaně, dvůr Dvorecký, vsi Albrechtice s ovčínem, Blský (Bílsko), Pivkovice, dva sedláky v Chrastu, Štětice, Ražice, městečko Heřmaň, tvrz pustou v Božovicích se 2 chalupami a dvorem v nově založeným, ves Pohořovice, tvrz, dvůr a ves Přečinov, vsi Miřetice, Vrbici a Hory se dvory poplužnými, Vacov, Mladíkov, Čabuz, Zvíkov (Malý), Hodonín, Jarošov, Úbislav…“(Sedláček, Hrady, VII, 1890, s. 250). Schwarzenbergové byli v Drahonicích a v Albrechticích vrchností až do skončení patrimoniální správy, kterou v roce 1850 nahradila správa státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů.

O NÁZVU OBCE

Drahonice jsou v Čechách čtvery – u Kadaně, u Kouřimi, u Žlutic a naše u Vodňan. Význam jména vsí je shodný ve všech případech. Dle jazykovědců znamená jméno Drahonice ves lidí Drahoňových. Jméno je tedy odvozeno od osobního jména Drahoň.

Podobně u Albrechtic. Ty se původně jmenovaly Humprechtice, které znamená ves lidí Humprechtových a jméno je odovzeno od osobního jména Humprecht. Změnu jména způsobily tvary Aumbrechtice a Aubrechtice – tento tvar vznikl tzv. obalováním tvrdého „ł“ ve jménu Albrechtice (Profous, Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. Díl I., Praha 1947. s. 10 – Albrechtice, 453 – Drahonice).

O KŘÍŽOVNÍCÍCH S ČERVENOU HVĚZDOU

Samotné počátky poznatelných dějin obce Drahonice jsou spojeny se špitálním a rytířským Řádem křížovníků s červenou hvězdou (Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella). Tento řád ze všech rytířských řádů u nás působících, byl jako jediný ryze český a založený Přemyslovnou sv. Anežkou Českou v roce 1233 se zaměřením na pomoc nemocným. Od roku 1244 užíval řád znaku, který byl podobný znakům jiných špitálních řádů (johanitů, lazaristů). Papež Alexander IV. potvrdil v roce 1256 řádu jeho znak, kterým byl v černém štítě červený kříž nad červenou hvězdou.

Z pohledu platných heraldických pravidel je červený kříž s hvězdou položený do černého štítu porušením elementárního heraldického pravidla „o barvě a kovu“, které nedovoluje pokládat kov na kov a barvu na barvu (zde červené figury v černém štítě). Pokud by byl použit pro návrh obecního znaku autentický znak Řádu křížovníku s červenou hvězdou, způsobilo by to neschválení znaku ze dvou zásadních důvodů: 1) porušení základního heraldického pravidla o barvě a kovu; 2) existence „živého“ znaku existujícího rytířského řádu. Aby mohlo dojít k uplatnění figur z křížovnického řádového znaku, musí být jeho podoba modifikována a tím odlišena.

O ERBECH RODŮ Z DRAHONIC A Z HUMPRECHTIC

První ze známých šlechtických držitelů Drahonic Ctibor z Drahonic pocházel z rodu, který se psal také z Maršovic (o. Benešov) nebo z Ústupenic (u Sedlčan, o. Příbram). Jan z Maršovic pečetil v roce 1405 pečetí, která patřila Přibíkovi z Ústupenic (v pramenech se objevuje v letech 1318 – 1327). Přibík byl synem Jana z Ústupenic a synovcem Ctibora z Drahonic. Ti všichni měli na pečetích erby s růží (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II, Praha 1925, s. 115, dále jen ČMH; týž: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Sv. 3, Praha 2002, edidit Vladimír Růžek, fol. 307v, dále jen Atlasy). Barevnost erbů uvedený rodin není známá. Přisoudit jim rožmberské červené růže ve stříbrném štítě nemá žádné opodstatnění. Ostatně představa, že všechny jihočeské šlechtické rody s růžemi v erbech mají stejný genealogický původ s Vítkovci je shodně lichá.

Rod, který se ve 14. a 15. století psal z Drahonic, odvozuje svůj původ od pánů ze Štěkně. Ti používali, podobně jako Bavorové ze Strakonic, v erbu znamení střely a shodně s nimi i rody, které se psaly z Pořešína, z Křemže, z Chlumu, z Újezda. Vyjmenované rody však není možné genealogicky spojit s pány Bavory ze Strakonic. Je to podobné jako u erbů růží celé řady vladyckých rodů, které nelze spojit s pány z Rožmberka. Podobnost erbů je dosud nikoliv jednoznačně vysvětlený heraldický fenomén. Na základě výsledků bádání západoevropských medievalistů, kterými byl velice podrobně a přesně popsán vznik heraldiky a její rozšíření (Růžek, Vladimír: Tři studie Michela Pastoureaua o počátcích erbů v západní Evropě. Sborník archivních prací, ročník 50. Praha 2000, s. 329 – 338), můžeme dovodit, že v Čechách jsme právě v uvedených případech růží a střel svědky způsobu rozšíření erbů prostřednictvím nikoliv především a jedině příbuzenských vztahů, ale vztahů sociálních, skupinových, služebných, vojenských a hospodářských. Příslušnicí rodů, které byly v nějakém podřízeném vztahu k vysoké šlechtě, přijímaly do svých štítů znamení z erbů svých ochránců.

U potomků pánů ze Štěkně, kteří se psali z Drahonic, známe pečeť s erbem u řady z nich: Racek Odranec z Drahonic (1397), Jan z Drahonic (1425), Racek z Drahonic (1425), Jaroš z Drahonic (1436), Adam z Drahonic (1466 – 1482; ČMH II., 1925, s. 35; Atlasy, 3, 2002, fol. 325v-326r). Všichni měli v erbu střelu. Barevnost erbu však známa není.

Máme vědomost o podobě erbu pánů Bavorů ze Strakonic, kteří užívali v erbu střelu (heraldicky stylizovaný šíp či střela do kuše) obvykle položenou do štítu kosmo. Barevnost erbu není zcela jistá. Jsou známa dobová barevná vyobrazení erbu pánů ze Strakonic například ze znakové galerie gotického paláce hradu v Jindřichově Hradci z roku 1338 – ve zlatém štítě šíp se stříbrným hrotem a opeřením; ze znakové galerie na hradě Laufu u Norimberku z roku 1361 – ve stříbrném štítě kosmo modrý šíp s modrým hrotem a opeřením; Pamětní kniha bratrstva sv. Kryštofa na Arlberku ze 14. století, kde je uveden erb Jana ze Strolenburgu (sic! – ze Strakonic) – Ve zlatém štítě střela s modrým hrotem, červeným šípištěm a stříbrným opeřením. Tato varianta je považována za autentickou a vnímána jako správná podoba erbu Bavorů ze Strakonic. Přesto česká odborná heraldická literatura není ve svém názoru na podobu erbu Bavorů ze Strakonic jednotná: „Střelu neb šipku modrou s šípištěm bílým a peřím červeným ve zlatém štítě měli za erb Bavorové ze Strakonic“ (ČMH I., 1902, s. 218); „…štít jest zlatý, střeliště černé a ostatek modré…“ (ČMH II., 1925, s. 33). Pro potřeby návrhu znaku obce Drahonice lze použít střelu s erbu vladyků z Drahenic v jakékoliv barevné modifikaci, která je v souladu s heraldickými pravidly.

Erb vladyků z Humprechtic, resp. z Albrechtic, reprezentuje pečeť Mikuláše z Humprechtic z roku 1398. Pečeť zobrazuje pouze přilbu s klenotem dvou býčích rohů postrkaných třemi lístky na každém z nich (Atlasy, 3, 2002, fol. 280v). Stejný nebo velice podobný klenot s přilbou a s přikrývadly používali Kestřanští z Kestřan – např. Jan z Kestřan (1370), Ondřej z Kestřan (1370; Atlasy, 5, 2003, tab. 121-7, 121-3). Obsah štítu je zřejmý z pečeti Bohuslava z Kestřan (1473), kde jsou vyobrazeny prosté býčí rohy (Atlasy, 5, 2003, tab. 76-11). Mikuláš možná patřil do stejného rodu jako držitelé Kestřan. Sedláček o jejich erbu píše, že „Kestřanský z Kestřan měli na štítě i nad helmou ozdobené rohy. Ondřej a Jan měli ozdoby jako lipové lupeny (po třech), Vojslav (1490) měl po jich stranách kuličky, tak i Hynek (1551), ale Mandalena (1556) měla prosté rohy. V 16. st. měli na modrém štítě červené rohy se zlatými ozdobami, přikryvadla červená a červená zlatá, nad helmou rohy týmž způsobem jako na štítě“ (ČMH II., 1925, s. 145). Uvedená kombinace tinktur je porušením pravidla o barvě a kovu. Je možné, že zdrojem pro poznání barevnosti bylo nějaké vyobrazení, kde rohy původně zlacené se působením vnějších vlivů oloupaly na červený suříkový podklad, který byl pro zlacení nutný.

O ERBU KNÍŽAT ZE SCHWARZENBERGU

Základním rodovým erbem Schwarzenbergů je štít sedmkrát stříbrno-modře polcený. Tento erb byl užíván hrabaty ze Seinsheimu, kteří byli přímými předky rodu současných Schwarzenbergů. Ti se ze Schwarzenbergu začali nazývat až po té, co v roce 1405 Erginger (+ 1437) svob. pán ze Seinsheimu (1429 říšský hrabě) koupil panství Schwarzenberg. Seinsheimský rodový erb se nalézá v prvním poli současného složitého knížecího erbu. Onen schwarzenbergský erb se dostal do heraldicky pravé poloviny středního štítku, kde v červeném poli je stříbrná věž na černém třívrší (mluvící znamení: Schwarzenberg – německy „schwarz“ = černý, „berg“ = vrch). Velký knížecí erb je také pokládán na knížecí plášť splývajícím z knížecí koruny. Knížecí plášť je červený a podšitý kožešinou hermelínem (bílá zimní kožka hranostaje s černými ocásky – resp. jejich černým zakončením). V heraldice se hermelín stylizuje různým způsobem – nejužívanější formou jsou tři (1, 2) černé kotouče a pod nimi z pomyslného bodu mezi dvěma dolními kotoučky do třech hrotitých zakončení rozšiřující se „ocásek“. V obecném symbolickém výkladu významu hermelínu zastupuje tato kožešina neposkvrněnost a čistotu.

 Autor: Stanislav Kasík